Když se tupost kolem tvého oka nese
a ty sám v ní až po krk topíš se,
když podezříván prskáš jako křeček v lese,
všichni vinni jsou, ne já, tak zlobíš se.
Když nedočkavý jsi a hudruješ na všecko
sám sobě pomáhaje zjevnou lží,
když v závisti jak zcela malé děcko
saháš po hračce, jež na postýlce leží. 

Když nemyslíš a jenom pudy živíš
i poezie je ti škodný pro život a cíl,
když na krásu soch a barev pustě civíš
a neznáš hloubku života a jeho sil,
když zoufáš, kdokoli ti malík skřípne
a rozeseje kolem sebe kal,
když do hry svoje slovo zlé si lípne,
ty věříš v ně a věříš dál. 

Když prohraješ a v sázce kterous dal,
jen o zlodějství žvaníš v celý svět,
když o haléři také jejž si nevydal,
že to nepřinesl plod ba ani květ,
když po prohře se potom čepejříš
a Harpagona vzýváš za boha,
když nad ztrátami vzdycháš a jenom díš
to vůle vyššího, to v šklebu Jehova. 

Když nesnášíš lásku ani něhu,
všemi druhy za pokrytce pokládán,
když vyčkáváš v žití koloběhu
přemýšleje jen, žes vlivný pán.
Když shovívavě podlézavost měříš
a licoměrnost, zloba je tvůj kryt,
když v ruce bídáků se klidně svěříš
a nevidíš, kdo není trochu syt, 

pak ubožák jsi věru větší Joba,
jen proboha tě prosím kuš,
vždyť nejsi nic než zosobněná zloba
a rozhodně už nejsi celý muž. 

(Parafráze na motivy známých básníků, 1982)